O tom, že bych vám v našem prvním článku na blogu ráda řekla o mém životě, jsem věděla dávno. Jen jsem nevěděla, jak začít. A tak začnu hezky na začátku – v době, kdy začal vznikat jeden z prvních návrhů na náš batůžek.
Žiju poměrně veselý život, je málo věcí, co by mě mohly zaskočit. Jsem kosmetička, maminka, milující manželka. A v neposlední řadě kreativní duše, která začala tvořit batůžky, kabelky, ale také doplňky pro naše fenky.
Psal se rok 2021 – v té době jsem měla spoustu práce nejen v salonu, ale také s objednávkami mých produktů. O vše jsem se starala sama – od objednávky na e-shopu přes šití po odeslání balíčku. Vše bylo tak, jak má být. A já měla tolik nápadů, které jsem chtěla zrealizovat. Ale pak se najednou vše zastavilo.
Svoji maminku navštěvuji cca třikrát týdně, abych jí pomohla s péčí o svoji sestru, která má mozkovou obrnu. Sestra je odkázaná na 24hodinovou péči – krmení, přebalování, mytí a další činnosti patří k tomu, co člověk s poškozením mozku sám nezvládne.
Jednoho dne jsem ale svoji mamku našla ležet na zemi. Protože je diabetik, napadlo mě, že si zapomněla píchnout inzulín. Protože se její stav nelepšil, zavolala jsem záchranku. A co se jevilo jako projev cukrovky, skončilo selhávajícími ledvinami. A protože mamka ležela přes měsíc v nemocnici a nevěděli jsme, jak celá situace dopadne, péči o sestru jsem převzala já. Bylo to období plné stresu – já se svými 50 kg jsem netušila, jak se o ni postarám, vždy jsme se o ni staraly dvě. No, postarat jsem se musela. Vařila jsem jí, krmila, koupala – a k tomu na ni dávala pozor kvůli epileptickým záchvatům. Byla to „síla“.
Chvílemi jsem si říkala, proč tolik neštěstí potkalo zrovna nás. Kromě nemocné maminky a sestry jsem v 18 letech přišla kvůli nehodě o bratra, s jehož identifikací jsem musela pomáhat, aby tam nešla mamka sama. Nemohla jsem ani pořádně pracovat, péče o sestru byla náročná. Dny utíkaly a já měla větší a větší pocit, že nic nezvládám. Pak jsem si ale řekla, že to nebude napořád. Že se nemůžu litovat, ale musím myslet na to, že bude vše jako dřív.
Ve chvíli, kdy jsme znovu vytahovala vozíček, abych vzala sestru ven, zamyslela jsem se nad tím, že je to jako procházka s dítětem v kočárku. A nejen s nimi, ale i se sestrou u sebe musím mít venku nejrůznější věci. V tu chvíli mě napadlo, že potřebuji prostorný batoh, do kterého vše dám – abych měla volné ruce, když vezu vozíček.
A v tuhle chvíli se zrodila myšlenka na vytvoření batohu, do kterého se vejde vše potřebné. Navíc s veselými motivy květin, které nositeli zvednou náladu. Mamka v této době začala chodit na dialýzu – její zdravotní stav se začal lepšit. A vše bylo mnohem veselejší.
A co vám chci svým vyprávěním říct? Ať se nevzdáváte a myslíte na to hezké, i když vám není zrovna do zpěvu. Protože i ta nejtěžší chvíle jednou skončí. Můžeme cokoliv, jen v to musíme věřit. Stejně jako já.